Dve zaujímavosti, súvisiace viac s Jamesom Hetfieldom ako otcom, než ako frontmanom skupiny Metallica, sú obsahom tohto článku.

Prvá je vlastne iba krátkym úryvkom z novej knihy "So What! The Good, the Mad, and the Ugly". Dve strany z nej si môžete prečítať na stránke, ktorej účelom je umožniť fanúšikom Metallicy zaslať svojim známym informačný e-mail o knižke. Citát Jamesa z prvej ukážkovej stránky, kde spomína na výlet s dcérkou Cali Tee do zábavného parku spoločnosti Disney:

"Haha, no, moja žena kúpila deťom také malé Disneyho knižky na podpisy. Tak sme sa postavili do radu, aby sme nejaké tie podpisy získali. Ale než sme vytiahli pero, Mickey odišiel. Mickey zdrhol. Ani len nevystúpil z auta. Bol v takom malom aute a zrazu z ničoho nič zmizol. A tak, ďalšia vec, išli sme sa zviezť a zrazu som zbadal Kráľa Louieho z Knihy džunglí a Šerifa z Nottinghamu z Robina Hooda. A Mickey Mouse sa vrátil. Zbadal som ich a hovorím, ‚Cali, poď sem!‘ A tak sme konečne stáli v rade, opičiak bol síce najbližšie, ale videl som že mal problémy podpisovať sa s tou svojou Sharpie fixkou (Sharpie je výrobca permanentných fixiek - pozn. Michal), pretože mal také veľké rukavice s opičími prstami."

"Tak tam trpezlivo čakám v rade, lenže mamičky sa tam tlačia, chápeš, akože ‚wow, už chápem aké to je‘. Začínam sa báť, že odíde a že nedostaneme podpis. No ale hýbeme sa ďalej a ako tam stojím, v jednom kuse ma nejaká dáma tlačí iným smerom, pretože si nakrúca svoje dieťa a ja jej stojím v zábere. Ani nič nevraví, len ‚uhni,‘ a ja na to ‚okej, prepáčte.‘"

"A keď už sa chystám podať mu tú knižku, nejaká agresívna Angličanka sa tam natlačí, a hovorí, ‚ak vám to nevadí, môj chlapec by chcel spoločnú fotku‘ (zrejme s opičiakom - pozn. Michal). A v tom celou váhou stúpila mojej dcére na nohu a ja jej vravím, ‚stojíte jej na nohe‘ a ju to vôbec netrápi. A potom Mickey ZASE zdrhol. Ale chytili sme Šerifa z Nottinghamu. Nebol dvakrát milý. Nemal svoj deň. Otváral ľuďom tašky a hľadal peniaze. To je síce jeho práca, trochu to však preháňal..."

Druhá zaujímavosť sa týka štvorčlennej austrálskej skupiny The Wiggles, ktorá hrá hudbu pre deti a dosahuje značné úspechy aj v USA. Denník Gwinnette Daily Post zverejnil článok, v ktorom sa o tejto kapele okrem iného píše:

Každý deň, pred každým koncertom, sa skupina osobne stretáva s deťmi so zvláštnymi potrebami a s ich rodinami. "Robí nás to vďačnými. Sú to anjelikovia," hovorí bubeník The Wiggles, Anthony Field. A niekedy sa stretnú aj s deťmi, ktoré majú nevšedných rodičov, ako napríklad tento týždeň v Orlande, kde sa objavila rodina O'Neala, alebo počas nedávnej návštevy frontmana skupiny Metallica, Jamesa Hetfielda.

"Murray (gitarista The Wiggles - pozn. Michal) je ozajstným fanúšikom rockovej muziky, takže bol z toho dosť mimo," povedal Field. "Stretli sme sa s ním, a bol to taký milý, zdvorilý chlapík. To by ste si po vypočutí jeho hudby nikdy nepomysleli."

Takto vzpomíná Kirk Hammett v novém čísle časopisu Rolling Stone na nedávno zesnulého člena legendárních Ramones, Johnny Ramoneho:

"S Johnnym jsem přišel do styku někdy v polovině osmdesátých let, a můžu říct, že jsem z toho byl pěkně vyděšený. Slyšel jsem o tom, jak velký tvrdohlavec to byl. Ale když jsme se pak setkali v roce 1996 na turné Lollapalooza, na kterém byla Metallica spolu s Ramones, byl to úplně jiný člověk. Řekl mi: ‚Nikdy jsem netrávil čas s ostatními kapelami, protože pro mě představovaly konkurenci. Když už teď nejsou Ramones spolu, nemám s tím problém.‘ Užíval si svůj důchod. Oblíbil si takové ty havajské košile, co mu moje žena kupovala. Klidně zavolal mojí ženě a řekl: ‚Musíš mi těch košil pořídit víc.‘ Bylo to vážně legrační. Kmotr punk-rocku, a jediné, co chce, je nosit havajské košile."

Podle svých slov trávil Kirk s Johnnym mnoho času poslechem nahrávek a sledováním videoklipů Johnnyho oblíbených kapel: "Dívali jsme se na staré klipy Slade nebo Move. Díky němu jsem objevil Sonics. Miloval Led Zeppelin a Black Sabbath - jen raný materiál."

Jenže po rozpadu Ramones vzal Johnny kytaru do ruky jen velmi zřídka. "Vždycky měl alespoň jednu po ruce," píše Kirk. "Ale jeho postoj byl: ‚Jsem v důchodu. Chci se jen poflakovat a sledovat horory.‘ A to také dělal. A dělal to dobře."

James prozradil v rozhovoru pro Launch Radio Networks, že Metallica se pomalu začíná zaobírat myšlenkami na další album. Kapela se podle něj (a jak už ostatně všichni víme) připravuje před každým vystoupením v "jam roomu", a postupně přichází s nápady pro nové songy. "Na práci na nové nahrávce se velice těším," řekl James. "Rovněž se ale těším, až si vezmeme na čas volno, a nebudeme mít nic na rozvrhu. Po kreativní stránce jde všechno dobře. Cítíme se skvěle. V "jam roomu" stále přicházíme s novým materiálem. Je to svobodné a otevřené." Metallica si podle Jamese vezme po skončení turné (což je koncem listopadu) volno, a znovu dohromady se kvůli pracem na novém albu dá na přelomu jara a léta 2005.

V tomtéž interview se James svěřil, že s určitou dávkou nelibosti sleduje, jak Lars dává v dokumentu ‚Some Kind Of Monster' veřejně najevo svou lásku k umění. Připustil nicméně, že Lars má zřejmě stejný pocit z jeho záliby v závodních autech a motocyklech: "Lars a umění - těžko se mi na to dívá, ale to je prostě on. Já s tím nemám nic společného. On pravděpodobně říká to samé o mě a mé hloupé přilbě a motocyklu, něco jako: ‚Proboha, to je tak trapné.' Ale my o sobě víme, že máme odlišné životní styly, a o tom to je."

Lars doprovázel svoji současnou přítelkyni, herečku Connie Nielsen, na premiéru filmu ‚Return to Sender' (režie Billie August), která se odehrála v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Torontu. Connie hraje ve filmu ženu, odsouzenou za vraždu dítěte, která se zaplete s bývalým právníkem Frankem Nitzchem (hraje jej Aidan Quinn), jenž si momentálně vydělává na živobytí prodejem posledních dopisů popravených zločinců. Ulrich údajně vypadal každým coulem jako rocková hvězda. Většinu času se držel stranou, nicméně odpovídal na pokřiky fanoušků a dokonce se vydal přes ulici od promítacího sálu, aby rozdával autogramy. Na WireImage.com jsou k dispozici náhledy fotek.

Lars a Connie navštívili rovněž přehlídku ‚Calvin Kline Spring 2005', která se konala 14. září v rámci ‚Olympus Fashion Week' v Milk Studios v New Yorku. Fotky si můžete prohlédnout na Wire Image, Globe Photos (tri náhledy na první stránce) a LFI. Dalším songem z alba ‚St. Anger', který se dočkal živého provedení, je ‚Sweet Amber'. Kapela jej zahrála 4. září v Lubbocku v Texasu.

Podle fanouška jménem Aaron J. Thurman, jehož slova uveřejnila Encyclopedia Metallica, se v blízké budoucnosti dočkáme obrázkové knihy různých tetování s tématem Metallica. Aaron se tak dozvěděl 27. srpna na meet-and-greetu před koncertem v Chicagu od několika lidí, včetně Jamese Hetfielda. Kniha bude podle všeho především kolekcí fanouškovských tetování, chybět však samozřejmě nebudou ani tetování samotných členů kapely.

The San Francisco Chronicle zveřejnil zprávu, podle níž je Robert Trujillo jedním z těch, kteří věnovali peníze a dary baskytarisovi skupiny The Angry Amputees, Johnu Daltonovi, jenž se má v blízké budoucnosti podrobit náročné srdeční operaci. Slabé srdeční chlopně nejsou jedinými zdravotními potížemi, sužujícími Daltonovi život, a název jeho kapely: "The Angry Amputees" není rozhodně názvem náhodným - 30-ti letému baskytaristovi totiž chybí rovněž nohy a prsty. Přesto byla jeho skupina v roce 2002 vyhlášena magazínem S.F. Weekly za nejlepší punkovou kapelu v San Franciscu.

Následující výňatky pocházejí z Larsova rozhovoru pro Pittsburgh Post-Gazzette.

O tom, zda fanoušci považují za divnou míru otevřenosti, s jakou se kapela prezentuje v ‚Some Kind of Monster':

"Ne, podle toho, co vím, ne. Myslím, že většina našich skalních příznivců ví, že s Metallicou je to vždy o něčem jiném, že by nic neměli brát za dané nebo se zaseknout v jedné rovině myšlení. Takže bych neřekl, že je to překvapilo, nebo něco podobného... Myslím, že většině našich fandů se líbila možnost být nám blíž, onen další stupeň přístupnosti k jednotlivým členům kapely."

O povaze hudby na ‚St. Anger':

"Myslím, že jsme si potřebovali dokázat, že jsme schopni něco takového spáchat - nahrát opravdu tvrdé album, agresivní, neočištěné, nepromyšlené, nepřeprodukované. Po posledních dvou nahrávkách to pro nás bylo opravdu důležité."

Odpověď na následující výrok jednoho hudebního kritika: "Je pravděpodobné, že žádná kapela ještě nikdy nepracovala tak tvrdě a tak dlouho na albu, které mělo znít co nejsyrověji to jde."

"To je dost vážná dezinterpretace. Ve studiu jsme sice byli dlouho, ale..."

"Ale co. Hádám, že se to dá říct i takhle. Kdo jsem, abych to mohl posoudit? Ve studiu jsme strávili hodně času, ale množství práce na skladbách, které se nakonec dostaly na album, bylo minimální. Většinu času nám zabralo tak 80 procent materiálu, který nakonec na nahrávce není. Záleží na úhlu pohledu - dá se říct, ano, pracovali jsme na tom rok a vzešlo z toho těchto 11 songů. Ale devět měsíců z toho jsme strávili na dalších 35 písních, které momentálně čekají někde v trezoru. Takže záleží na tom, jak to překroutíš."

O tom, jak byl ‚St. Anger' vytvářen v pozitivní atmosféře:

"Existuje klišé, že když se staneš úspěšným, ztratíš schopnost se naštvat nebo rozčílit. Možná to tak funguje u ostatních lidí, ale já bych to pomalu úplně otočil. Frustruje mě celá spousta věcí, protože teď, když jsem úspěšný, očekávám, že věci kolem mě budou na odlišné úrovni, a když pak nejsou, frustruje mě to (smích). Jsem frustrován sám sebou a věcmi, které nedokážu. Jsem opravdu frustrován určitými věcmi, které se kolem mě neustále dějí."

"Takže nevěřím v ono klišé, že když máš prachy, automaticky to znamená, že nemůžeš vybuchnout. To je podle mě něco, co vychází z tvého nitra. Nevychází to nutně z toho co jíš, nebo z toho, jaký máš koberec v obýváku, jestli špinavý, nebo čistý. Tyhle věci žhnou tak hluboko uvnitř, že alespoň co se mě nebo Jamese týče, nemohou být ovlivněny tím, jestli spíš v pětihvězdičkovém nebo tříhvězdičkovém hotelu."

O budoucích albech Metallicy:

"To je jistě něco, v co doufáme a na co se těšíme. Zanedlouho skončí turné, a nejspíš někdy na jaře nebo v létě příštího roku se sejdeme ve studiu a začneme o tom přemýšlet. Na cestách jsme posbírali hodně zábavných nápadů, a v zákulisí vždy míváme takovou malou místnost, ve které před koncertem hrajeme a jamujeme, abychom se trochu nažhavili."

Z interview Kirka Hammetta pro Cleveland Free Times:

O odchodu Jasona Newsteda:

"Bylo dost zničující, když jsme přišli o člena kapely. Byli jsme pokládáni za nepřemožitelnou mašinu, která se řítí zemí a nebere zajatce. A zničehonic nám Jasonův odchod otevřel oči - uvědomili jsme si, že nepřemožitelní ani zdaleka nejsme. Byli jsme náchylní ke všemu, k čemu byli náchylní i jiní lidé. Jason byl můj přítel. Trávil jsem s ním hodně času. Nechtěli jsme se dívat na to, jak odchází. Ale on už byl dlouhou dobu nešťastný. Udělal to, co musel udělat, aby znovu našel štěstí. A to hádám nezahrnovalo nás ani Metallicu. Nechtěli jsme, aby odešel, ale bylo to zdravé pro všechny zúčastněné strany."

O vnitřní krizi kapely během nahrávání ‚St. Anger':

"V té době jsem zcela jasně cítil, že kapela dostávala až příliš přednost před naším osobním životem, což nebylo příliš zdravé, navíc při množství práce, která byla před námi. Z dnešního pohledu jsem rád, že jsme přežili. Nepředvídal jsem, že se to vyvine tím směrem, jakým se to nakonec vyvinulo. Myslím, že to nečekal nikdo z nás. Napětí panovalo mezi námi všemi. Film ‚Some Kind of Monster' se zaměřuje především na Larse a Jamese, ale musíte pochopit, že filmaři potřebovali dramatickou příběhovou linku, aby vytvořili filmový pocit napětí. Na to se zaměřili. Ale neshody byly mezi námi všemi."

O tom, jak je možné, že Metallica stále plní arény, zatímco většina ostatních jejich současníků byla nucena ustoupit do menších hal:

"Vážně nevím. Vím, jen, že se snažíme psát co nejlepší songy a natočit co nejlepší album a odehrát co nejlepší koncerty. Ke všemu, od rozhovorů k suvenýrům, se snažíme přistupovat co nejlépe to jde. A hádám, že se nám to všechno po letech vyplácí. Lidé jsou stále utvrzováni v tom, že obdrží určitou kvalitu. Metallica je jméno, které je spojeno s určitou úrovní kvality. Jedině tomuto faktu to mohu všechno připisovat."

Následující výňatky pocházejí z Larsova rozhovoru pro server DesMoinesRegister.com.

O nedávném rozvodu se Skylar:

"Jsem v pohodě. Zvykám si na oddělené rodičovství, zvykám si i na odlišný způsob pohledu na věci. Ze začátku to bylo trochu těžké, ale rozhodně cítím, že už jsem se přes to do určité míry přenesl."

O Slipknot:

"Ti chlápci jsou skvělí. Často jsem se chodil dívat, jak Joey Jordison (bubeník Slipknot - pozn. Tomáš) hraje. Jsem pyšný, že když jsem onehdy nemohl nastoupit, byl to on, kdo odehrál lepší část koncertu." (Lars hovoril o koncerte na Download festivale, 6. júna 2004, ktorý pre zdravotné dôvody vynechal; zastúpili ho Dave Lombardo, jeho technik Flemming Larsen a už spomínaný Joey Jordison - pozn. Michal.)

Na scény ve filmu, jež se týkají Napsteru:

"Je zvláštní, že pro některé lidi je ten spor ztělesněním Metallicy, protože podle mě nehraje v ničem žádnou podstatnou roli. Postavili jsme se za něco, čemu jsme věřili. V té chvíli se to zdálo být správné. Ale někteří si to následně špatně vyložili."

O jeho politických názorech a jejich místě v hudbě:

"Jsme jednou z posledních kapel 'na plný úvazek'. Nepoužíváme Metallicu jako prostředek k prezentaci individuálních politických prohlášení."

Lars však zároveň přiznává, že byl jen několik minut před rozhovorem pohnut, když si přečetl úvodník Bruce Springsteena, ve kterém hudebník vysvětluje, proč se přiklonil k liberálnímu turné "Vote for Change" (Volte změnu):

"Podle mne byl nesmírně výmluvný a svým způsobem pravdivý. Jsou to určitě záležitosti, které vnímám šedivě a mám s tím trochu potíže. Nevidím svět černě a bíle. Možná někdy kolem roku 2012 budu mít v čase voleb dost odvahy říct svůj názor."

Tento článek je spojením dvou interview s Jamesem Hetfieldem. První z nich poskytl frontman Metallicy Chicago Sun-Times, druhé pak rádiu The Blitz.

Pro Chicago Sun-Times:

Otázka: "Už před ‚St. Anger' ses ve své kariéře ocitl na řadě křižovatek. Klidně jsi už několikrát mohl říci: ,K čertu s Metallicou, odteď budu dělat svoje vlastní nahrávky.‘ Proč pro tebe bylo tak důležité udržet Metallicu?"

James: "Posun v kariéře je něco, co se může stát kdykoli. Může to být zítra, za dva roky, za pět let, kdykoli. Udržení Metallicy pro mne bylo důležité v několika ohledech. Stále dokážeme vytvářet skvělou muziku spolu dohromady, což byla i pro nás osobně velká výzva. Myslím, že tento proces nám byl větším přínosem, než kdybychom nahráli deset alb. Také si myslím, že Metallica je něco více než pouhá kapela - je to pohyb, pocit, věc. A my jsme se svým způsobem báli toho, že by měla přestat existovat. Myslím, že můžeme udržet integritu Metallicy po tak dlouhou dobu, po jakou budeme cítit, že jsme toho schopni."

Otázka: "Existují ještě nějaká místa, na která by ses s Metallicou rád vydal v hudebním slova smyslu? Kdybys chtěl nahrát sólové album, a nechtěl bys tam mít jiný nástroj, než akustickou kytaru, nebyl by to problém. Ale Metallica s sebou nese určitá očekávání, která mohou být omezující."

James: "Myslím, že jedním z oněch očekávání spočívá v tom, že budeme otevření a budeme stále překvapovat tím, co vytvoříme. To sice není tím hlavním důvodem, pro který to všechno děláme, ale objevili jsme v tom znovu naši svobodu. Svobodu, kterou jsme museli dlouho dobývat a udržovat. Po celých 22 let jsme se nechytili do žádné škatulky. Prošli jsme mnoha bitvami - máme tuny jizev kvůli Napsteru, určitým basákům, od komentářů některých lidí. Všechno jsme to přežili díky naší upřímnosti, a když uděláme chybu, přiznáme to jako první. Film tuhle naši upřímnost ukazuje."

"Metallica si podle mě zaslouží pokračovat. Spousta kapel se přes tenhle bod nedostane - mohl bys jich vyjmenovat stovky - a my nechtěli spadnout do této kategorie. My jsme rebelové, a nechceme to dělat tak, jak to před námi dělali jiní."

Otázka: "Můj kolega Roger Ebert dal filmu tři hvězdičky z pěti, ale projevil starost o jednoho z vašich spoluhráčů. Konkrétně napsal: ‚Ve filmu jsou určité náznaky, ze kterých vyplývá, že trocha terapie by neškodila Larsi Ulrichovi.' Bojíte se o svého přítele?"

James: "Je to můj bratr. Zažili jsme spolu 22 neobvyklých let - dost neobvyklých let - a někdy máme pocit, že jeden druhého perfektně známe, a občas to cítíme úplně opačně. Občas tam hraje roli i určitá hrdost, to když někdo udělá chybu a nechce to přiznat. Pro můj nový život je velice důležité mít nějakou strukturu. A ona struktura mi rovněž poskytuje velkou svobodu."

"Lars je značně nestrukturovaný člověk, a stále věří, že takový je, a může to být pravda. Ale v jeho životě se čas od času odehrávají situace, ve kterých mám chuť mu říci: ‚Člověče, to nevidíš, že sis nezvolil ten nejzdravější způsob?‘ Jedna moje část mu tohle touží povědět, ale ta druhá říká: ‚Hej, nejsem Bůh. Nemám pod kontrolou celý svět. On musí nalézt svou vlastní cestu.‘ Tak to děláme všichni, i já se o sobě stále učím nové věci."

Otázka: "Metallica má nového baskytaristu - Roba Trujilla - a všechny ty nové komunikační dovednosti. Už se těšíš, až začnete pracovat na novém albu?"

James: "Částečně se nemůžu tohoto dalšího kroku dočkat, na druhou stranu mám však také chuť lehnout si na gauč a odpočívat (smích). Už jsme nejméně jeden a půl roku na cestách, a turné k ‚St. Anger' končí někde v listopadu nebo prosinci (turné končí 28. novembra/listopadu 2004 v San José - pozn. Michal). Bylo by opravdu fajn vzít si na čas volno, a užít si děti, rodinu, přátele a koníčky. Ale jsem si jistý, že příští nahrávka Metallicy bude dobrá, a nahrávací proces bude extrémně zábavný a nám vyhovující. Kdykoli se rozhodneme, že jsme se naodpočívali dost, jsem si jistý, že v nás proudí dost kreativních šťáv. Když jsem v dobré náladě, začínám psát pozoruhodné věci. To pomůže."

Pro The Blitz:

Otázka: "Jaký druh metalu, nebo hudby vůbec posloucháš v těchto dnech? Slyšel už jsi Mastodon? Co si myslíš o některých nových metalových kapelách, které jsou zrovna v kurzu? Nebo jsi spíše old-school typ a stále posloucháš Raven a Diamond Head?"

James: "Všechno z toho. Někdy si zapnu rádio, někdy XM (satelitní rádio), někdy si poslechnu CD. Teď hodně poslouchám Radio Disney, kvůli dětem (smích). Milujou muziku."

Otázka: "Pro mě je dost těžké představit si tě v autě, jak posloucháš Hillary Duff. Je to divné."

James: "Kamaráde, já jsem to CD koupil... Moje šestiletá - respektive v té době pětiletá - dcera povídá: ‚Líbí se mi to. Koupíš mi to?‘ A já si říkám: ‚No jasně. Moje dcera má zájem o nějakou muziku. U toho chci být. Je to skvělé.‘ Tu hudbu už nějak vydržím."

Otázka: "Před dvaceti lety bys asi býval řekl: ‚Hillary Duff. Proboha, pomoc!‘"

James: "No, já to vlastně říkám pořád. Ale má dcera to miluje, a když ji vidím šťastnou, stojí mi to za to. Na počítači pak většinou zadám náhodný výběr, takže mi hrajou všechny možný druhy věcí. Pouštím si Toma Waitse, nový Cypress Hill, Nekromantix - různý věci z různejch žánrů. A co se týče nových metalových kapel, momentálně si skvěle rozumíme s Godsmack. Oni vědí, jak na to. Podle mě dokáží skvěle zachytit, co se momentálně děje, a co přijde potom, a stojí nohama pevně na zemi. Tohle o nich momentálně můžu říct."

Z několika různých interview pocházejí následující výroky bubeníka Larse Ulricha.

Pro Star Tribune:

Otázka: "Překvapuje tě, že se z filmu ‚Some Kind Of Monster' pomalu stává hit, a to nejen mezi fanoušky Metallicy?"

Lars: "Ne. Dobrý dokument je dobrý dokument. Má úspěch, protože stejně jako ve většině dalších skvělých dokumentů jde o lidský příběh. Ať už je to o zákulisí rockové kapely, o McDonald's, o presidentu Bushovi, o Al-Džazíře nebo o surfování, všechny dobré dokumenty této doby jsou v jádru lidskými příběhy. A ti skvělí dokumentaristé dokáží vzít tyto příběhy, zlidštit je a podat takovým způsobem, že se s nimi cílové publikum může ztotožnit."

Otázka: "Jak na film reagují skalní příznivci?"

Lars: "Velmi, velmi pozitivně. Oceňují tento náš krok, spočívající ve větším otevření se. Cení si oné přístupnosti. S našimi fanoušky jsme vždy měli otevřené vztahy, a ten film byl jen dalším krokem - a možná i posledním. Nevím, jak více bychom se ještě mohli otevřít."

"Kdysi dávno jsme se rozhodli, že nebudeme kapelou typu Led Zeppelin nebo Kiss, se všemi těmi tajemstvími kolem. Vychází to z našich punkových kořenů a podle mě je toto pokračováním nastoupené cesty."

Otázka: "Některé z nejvážnějších částí filmu zobrazují značně rozháraný osobní život Jamese Hetfielda. Rovněž ty musíš nyní řešit jisté nepříjemné soukromé záležitosti. Jak moc za tyto problémy může členství v kapele?"

Lars: "Zasraně dobrá otázka. A můžeš se na to podívat i z opačného hlediska. Je kapela místem kam jdeš, když tyhle problémy máš? Je to poslední útočiště? Těžko se na to odpovídá jednoznačně, je to jedna velká šeď."

"Je jasné, že tento způsob života v sobě zahrnuje velkou spoustu věcí. Je to o kreativitě. Je to o porušování pravidel. Je to o útěku. Je to o cestování. Zahrnuje to obrovskou škálu extrémních druhů chování, které v jiných sférách společnosti nejsou přípustné. Takže otázka možná je, jsou kapely místem, kam se lidé uchýlí, když už jsou opravdu na dně?"

Otázka: "Ve filmu je vidět, že po příchodu do Metallicy si Rob spíše hledí svého a hraje na baskytaru. Změnilo se něco od té doby?"

Lars: "Je členem této kapely. Když jsme během turné ve zkušebně, jamuje a přichází s novými nápady. Poskytuje rozhovory. Sestavuje s námi setlist. Ten chlápek je dar z nebes. I díky němu panuje nyní v kapele klid a dobrá atmosféra."

Otázka: "Pověz mi něco o knize, kterou příští týden vydáváte." (Jedná se o první oficiální knihu o Metallice s názvem ‚So What! The Good, the Mad and the Ugly', která byla vydána 17. srpna 2004 - pozn. Tomáš)."

Lars: "Náš fanklub vydává čtyři až pětkrát do roka magazín. A ten nám obstarává pravděpodobně nejosobnější kontakt s fanoušky. Píšeme do něj své příběhy, velice osobní příspěvky. Nevidí je nikdo jiný než členové fanklubu. A teď chystáme knihu, která bude jakýmsi best-of z tohoto materiálu."

Pro Launch Radio Networks:

Lars popisuje svou lásku k umění: "Vyrostl jsem obklopen muzikou a uměním, a někde na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem tyto své kořeny začal znovuobjevovat. A nakonec se z toho stalo jakési útočiště, kam jsem se schovával před Metallicou. Byla to prostě má záliba vně kapely, a posléze se z toho stala obrovská vášeň."

Pro Indystar.com:

Odpověď na otázku, zda je ještě příliš brzy ptát se na další studiovou nahrávku: "Je vzrušující když na to pomyslím. Už 15 měsíců jsme na turné k ‚St. Anger' a ještě tři zbývají. Byla to skvělá jízda, a vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme se nacházeli před dvěma lety, i nejuspokojivější. Není příliš brzy na dotazy ohledně nového alba. Doufám, že se na něj vrhneme někdy na jaře příštího roku. Na páskách máme už hodně dobrého tvrdého materiálu."

Pro Rolling Stone:

Otázka: "Kolik úderů za minutu dokážeš zahrát na dvojkopák?"

Lars: "Nevím, ale co se bubnování týče, jsem téměř v té nejlepší formě, v jaké jsem kdy byl. Dost jsem na sobě tento rok pracoval, začal jsem běhat. Přestal jsem kouřit. Když teď po dvou hodinách a patnácti minutách na pódiu zahrajeme ‚Dyers Eve‘, nemám s tím problém. Vzhledem k tomu, že jsem překročil čtyřicítku, mi tenhle pocit dělá dobře na duši."

Otázka: "Nejlepší vylomenina, který jsi kdy vyvedl?"

Lars: "Miluju kapelu The Cult, ale když s námi byli celé léto roku 1989 na šňůře, jeden nejmenovaný člen kapely měl přítelkyni, která s sebou vozila akvárka se zlatými rybkami. Jednoho dne zapomněl řidič autobusu zapnout klimatizaci, a ty rybky se v podstatě uvařily. Takže jsme před vystoupením v Portlandu skoupili celou akvaristiku, a během jejich setu pršely dvě minuty zlaté rybky. Nejmenovaný člen a jeho zděšená přítelkyně se ty rybky snažili sesbírat. Jejich bubeník, Matt Sorum, je začal pojídat."

Otázka: "Sorum hrál rovněž s Guns'N'Roses. Vy jste s nimi kdysi byli na turné. Jak moc velký podivín je Axl?"

Lars: "Už dvanáct let nejsme v kontaktu, ale Axl, to byli dva lidé v jednom. Opravdu ses mohl jen dohadovat, co se v příštím momentě stane. Když měl dobrou náladu, nebylo na světě příjemnějšího chlápka, ale když si zapomněl vzít prášky, nebo když se na ně prostě vykašlal, choval se jako pošuk. Přesto byl jediným člověkem, možná vedle Billa Clintona, který si, když vešel do místnosti, okamžitě získal pozornost všech přítomných. To je vzácná věc."