Kdo čte pozorně News, všiml si jistě, že nejpilnějším poskytovatelem rozhovorů, a tudíž nejčastějším tématem jednotlivých článků je Lars. V tomto ohledu mohu nyní naše čtenáře uklidnit: dnes tomu nebude jinak. Přinášíme výtažky z bicmenových rozhovorů pro Boston Globe, The Times-Picayune a rádiovou stanici WBNC 104.1. Rozhovory pocházejí ještě z období kolem října (októbra) 2004.

Boston Globe BG: "Jak se zatím jeví váš nový basák, Robert Trujillo? Na Summer Sanitarium se uvedl dost slušně. A jak se jeho styl liší od Jasona Newsteda?"

Lars: "Rob si vede skvěle. Dobře se s ním vychází a skvěle mezi nás zapadá. A co se stylu jeho hry týče - a tím nechci být neuctivý k jeho předchůdci - myslím, že je trochu tradičnějším baskytaristou v tom, že tomu dává základ, hraje více s bicími, zatímco Jason, Bůh mu žehnej, hrál více s kytarami... Rob má navíc nesmírný dar sluchu. Řekneme: ‚Dnes večer chceme zahrát tenhle song, který jsme nehráli už jedenáct let.' - a on ho za jeden a půl hodiny bude umět. A to nám ostatním dost pomáhá, protože nemáme rádi zkoušky. Zkoušíme před publikem."

BG: "Viděl jsem film ‚Some Kind of Monster', který z velké části pojednává o urovnávání vztahů mezi tebou a Jamesem Hetfieldem. Jak se váš vztah vyvinul během turné?"

Lars: "Jsme v pohodě. Ten film skončil před rokem a půl, a my jsme byli schopni přenést tehdy získané zkušenosti na turné, kde se nám už nedostává oné pomocné ruky v podobě Phila Towleho. Naše vztahy jsou skvělé, ale většinu času si každý hledíme svého. Jsme velice odlišní lidé, ale podle mě se nyní daleko více respektujeme, což je pro nás pro oba lepší. Daleko lépe se shodneme na tom, co musí každý z nás udělat, aby Metallica byla tak stabilní, fungující a zdravá, jak je to jen možné."

BG: "Když se člověk za tím filmem ohlédne, řekne si, že jste filmařům dali až neuvěřitelnou svobodu, a že bylo natočeno 1600 hodin materiálu. Žádná lítost ohledně konečné podoby filmu?"

Lars: "Nic takového. Jsem hrdý na to, že jsme měli odvahu si tím projít. Všechno, co Metallica v posledních 10 - 15 letech udělala, vždy rozdělilo lidi na dva tábory. Měli jsme to štěstí, že pozitivních ohlasů je více než negativních, ale každý měl vždy potřebu vyjádřit se k tomu, co děláme. Avšak tenhle film je pravděpodobně první věcí po dlouhé době, na kterou existuje univerzální názor. Všichni se k němu staví velice pozitivně."

BG: "Když už je řeč o těch dvou táborech, jak je to s vaším posledním albem?"

Lars: "Není to ta nejstravitelnější nahrávka. V době, kdy rádiové stanice opět začínají být přístupné dialogu, a kdy světu vládnou Nickelback a jim podobní - když pak kapela jako ta naše přijde s něčím tak tvrdým a agresivním, mohou mít někteří lidé zpočátku potíže to skousnout. Ale já jsem rád, že jsme to udělali, a neměnil bych na tom jedinou věc. Potřebovali jsme sami sobě dokázat, že stále ještě máme odvahu nahrát něco takového."

BG: "Dnešní situace v rádiích - jak moc se to vlastně kapely jako Metallica týká?"

Lars: "Vlastně ani moc ne. Kdybych byl 21-ti letá vycházející hvězda, bylo by to asi o něčem jiném. Ale my jsme v pohodě. Jsme zaběhnutí. Rádia nás budou hrát, pokud budeme vydávat alba, která jim neuškodí. Pokud však budeme dále vydávat věci, které znějí jako drtička na beton - jako ‚St. Anger' - dají od nás nejspíš ruce pryč. Abych byl upřímný, docela se mi líbí pocit, že jsem opět outsider poté, co jsem devadesátá léta strávil v mainstreamu nebo v čem to bylo."

BG: "Už jste přemýšleli o nové nahrávce?"

Lars: "Jasně. Turné končí za šest týdnů, a potom si dáme dlouhou zaslouženou pauzu. Už dva a půl roku jsme v jednom kole - rok práce na albu, rok a půl na turné. Ale na jaře budeme zase zpět, natěšení na práci na albu s Robem. Bude to zajímavé, myslím, že tu nejextrémnější agresi jsme ze sebe na ‚St. Anger' dostali, takže uvidíme, kam nás náš další počin zavede."

The Times-Picayune

O tom, co film ‚Some Kind of Monster' prozradil o finanční situaci Metallicy (např. o scéně, ve které Lars prodává svou sbírku umění a usrkává při tom šampaňské):

Podle Larse je zobrazení finanční situace kapely důležité pro zachování integrity filmu:

"Když už se chystáte otevřít dveře, musíte je otevřít jak je to jen možné. Podle mě není správné je otevírat a zavírat podle toho, co se člověku momentálně hodí. Dělal bys z lidí blbce, kdybys řekl: ‚Fajn, můžeš vidět tohle, ale do našich peněz ti nic není.' A lidé jsou šokováni tím, že tyhle věci kolem financí neskrýváme. Někomu se to může zdát necitlivé: to dokážu pochopit. Ale podle mě jsi čistý, pokud nic neschováváš. Nemůžeš předstírat, že nemáš peníze, když jsi prodal 90 milionů alb. Když to neskrýváš, můžeš to pomoci trochu demystifikovat."

O tom, zda v Metallice stále ještě existuje kreativní napětí mezi ním a Jamesem:

"To se ukáže příští rok. V poslední třetině filmu, kdy se všechno začne ubírat směrem k happy endu, funguje naše kreativní dynamika velice dobře. Překvapilo by mě, kdybychom nezačali v bodě, ve kterém jsme skončili, nebo v ještě lepším, jednoduše už kvůli tomu, že ten rok a půl, který jsme spolu strávili na turné, se obešel bez větších zádrhelů a incidentů. Všichni fungují dobře, všichni spolu vycházejí, všichni se drží."

WBCN

Odpověď na otázku, zda v současné době existují nějaké kapely, pro které má slabost:

"Myslím, že v hard-rockové muzice není nic, o čem bych mohl říci, že je to opravdu... Nicméně třeba kapela The White Stripes mi připadá opravdu zajímavá, už jen proto, že jsou to dva lidé, a celá ta věc je vážně zajímavá. Vypadá to, jako by hard rocková muzika byla nyní tak trochu na ústupu. Pár let nazpět tu byly kapely jako Godsmack nebo Staind a jim podobné, a probíhalo tu něco velice vzrušujícího, ale teď to celé jde nějak dolů vodou. A kapely typu Nickelback mě nijak zvlášť nezajímají. Je tu pár extrémnějších věcí - jako Lamb of God nebo Satyricon a další, které jsou podle mě dost dobré. A pak tu je tu samozřejmě kapela jako System of a Down, která je pravděpodobně mojí nejoblíbenější hard rockovou skupinou za posledních pár let, nebo kapela jako Audioslave, které se rovněž nedá nic upřít, ale kromě nich už je výběr slabý. Dost slabý."

Členovia Metallicy by sa mali, spolu s ďalšími hosťami, objaviť na sólovom albume Lemmyho Kilmistera, frontmana legendy Motörhead. Informoval o tom pred niekoľkými dňami Long Beach Press Telegram. Názov tohto zaujímavého albumu bude "Lemmy & Friends". "Sedem skladieb už mám," povedal Lemmy.

Motörhead získali 13. februára 2005 ocenenie Grammy v kategórii "Best metal performance" za svoju coververziu skladby "Whiplash", ktorá sa pôvodne objavila na debutovom albume Metallicy, "Kill 'Em All". Verzia Motörhead vyšla na albume rôznych interpretov s názvom "Metallic Attack: A Tribute To Metallica".

Lemmy hovorí, že na album "Lemmy & Friends" by rád získal aj Jeffa Becka, "a tiež by som chcel, aby Janet Jackson naspievala výborný zabudnutý singel 'Black Cat' ('Čierna mačička')."

Zaujímavý a zábavný je Lemmyho názor na zvýšené bezpečnostné opatrenia na koncertoch, ktoré podľa neho "zabíjajú rock 'n' roll. Je to neuveriteľné, že všetko funguje ako nejaká zasraná vojenská operácia! Už to vôbec nie je sranda. Musíš mať 18 visačiek rôznych farieb... Môžeš ísť sem, ale nemôžeš ísť tam. Ja hovorím, pusťme proste všetkých dnu, a ak sa nám niekto nebude páčiť, my ho vyrazíme. Je to šialené."

Web ContactMusic.com v posledných dňoch priniesol niekoľko kratších článkov s citátmi Larsa, pravdepodobne pochádzajúcich z jedného rozhovoru.

Jednou z tém boli aj krátke minuloročné zdravotné problémy bubeníka Metallicy. Možno si spomínate, že 6. júna 2004 na festivale Download v anglickom Doningtone odohrali namiesto Larsa koncert s Metallicou bubeníci Dave Lombardo, Joey Jordison a krátko si zahral aj Larsov technik Flemming Larsen. Lars mal totiž v ten deň na palube lietadla, smerujúceho s Metallicou na anglický festival, istú "zdravotnú príhodu". Lietadlo preto zamierilo do Nemecka, kde sa Lars v nemocnici podrobil vyšetreniu.

Podľa Larsa príčinou problémov bolo vyčerpanie, spôsobené nabitým programom na turné, ako aj rozpadom sedem rokov trvajúceho manželstva so Skylar Satensteinovou.

Lars: "Mali sme veľmi veľa naplánovaných koncertov v Japonsku, Európe, Amerike aj v Austrálii. Uprostred toho všetkého sa objavili nedoriešené veci z môjho osobného života - moja rodina, moje manželstvo, a tak. Veľakrát som bol do noci hore a vstával skoro ráno."

"A tak som sa zobudil v Kodani v nedeľu ráno (6. júna 2004 - pozn. Michal), najedol som sa so 14 svokrovcami a ich príbuznými a potom som nastúpil do lietadla. Bol som vyčerpaný."

"Odleteli sme, a asi na polceste na letisko Midlans (v Anglicku)... Netuším, čo sa stalo, ale zrazu som nevedel, čo sa so mnou deje."

"Bol som kurevsky vystrašený z toho, že som v malej zasranej kovovej rúre vo výške 41 tisíc stôp. Nikdy predtým som záchvat úzkosti ani žiadny záchvat zo stresu nemal."

"Pristáli sme teda v Hamburgu a išiel som do nemocnice. Urobili mi nejaké krvné testy, a fyzicky bolo všetko v poriadku. Proste to malo psychický pôvod."

"To bolo prvýkrát, čo som zmeškal koncert Metallicy."

"Viete si predstaviť, aké to je, ležať v nemocnici v Nemecku, zatiaľčo Dave Lombardo - najlepší bubeník na svete - hrá s vašou kapelou? Vôbec to nebolo ľahké. A platí to aj pre Joeyho Jordisona."

"Mám k tomu taký zvláštny vzťah - dodnes som si neprečítal, čo sa o tom písalo, ani som si ešte nepozrel fotky."

Polský fanouškovský server Overkill.pl měl spolu s polskou televizí (TVP) možnost zpovídat při příležitosti koncertu Metallicy v Chorzowě (31. 5. 2004 - pozn. Michal) kytaristu Kirka Hammetta. Otázky přitom z valné většiny pocházely přímo od fanoušků, kteří je zanechali na messageboardu stránek.

TVP: "Jaký je rozdíl mezi hraním pro 2 000 lidí a hraním pro 50 000 lidí, jako je tomu třeba dnes?"

Kirk: "Rozhodně je v tom rozdíl. Když hraješ v menších prostorách, je to intimnější, téměř každému vidíš do obličeje a rozpoznáš jeho výraz. Zatímco když jdeš hrát na větší stadion, je tam doslova masa lidí, která se na tebe valí jako obrovská vlna. Zvuk je jiný, a ty cítíš pozoruhodné množství energie, jiného druhu energie. Uvědomil jsem si, že když hraješ na větším místě, snažíš se do toho dát více důrazu, aby i lidé tam vzadu viděli, že hraješ pro ně, nicméně já se vždycky přistihnu, že hraji spíše pro těch pár řad těsně pode mnou. Pamatuji si, když jsme tu hráli naposled na stadiónu, vlastně jsme tu hráli několikrát, a polské publikum je plné energie, všichni paří a moshují, je to skvělé na pohled - obrovské moře fandů Metallicy, to je samo o sobě síla."

Overkill: "Být fandou Metallicy je samo o sobě důvodem být hrdý."

Kirk: "Díky."

Overkill: "Můžeš i ty být hrdý na polské fanoušky Metallicy?"

Kirk: "No jasně. Chci říct - kvůli všem těm věcem, které jsem právě vyjmenoval. Tady v Polku s námi dokonce zpíváte, všiml jsem si toho."

TVP: "Jaká je podle tebe budoucnost Metallicy?"

Kirk: "Těžko říct, nevíme to ani my sami. Vejdeme do studia a věci začnou nabývat na tvaru. Neznáme předem směr, kterým půjdeme, muzika se formuje sama od sebe."

Overkill: "Kirku, před nějakým časem jsi řekl, že tě zajímá jazz a flamenco. Myslíš, že něco z toho uslyšíme na novém albu?"

Kirk: "Možná, já mám flamenco rád, je to hudba, která se hraje strašně, strašně rychle. U Metallicy je možné cokoli."

TVP: "Slyšel jsem, že máš rád horory. Jaký je tvůj nejoblíbenější?"

Kirk: "Horory miluju. A můj nejoblíbenější? Mám rád ty klasické. Můj favorit by byl nejspíš Frankenstein z roku 1935, potom Mumie s Borisem Karloffem, na třetím místě (?), následuje Drákula a pátý by byl Hayesův film The Ghoul z roku 1930. Pokud bychom mluvili o moderních hororech, líbí se mi Re Animator, Evil Dead, The Zombie... Mám ale rád i sci-fi trilogii Matrix, trilogii o Vetřelcích, a film s názvem Horizont událostí, to je podle mě skvělá věc."

Overkill: "Byl jsi spoluautorem textů na albu ‚St. Anger'. Co takhle vypomoci na dalším albu se zpěvem?"

Kirk: "(smích) Člověče, všechno je možné. S Robem jsme absolvovali pár lekcí zpěvu, abychom mohli během turné dělat doprovodné vokály. Čím více zpíváme, tím více si věříme, takže bychom se o tyhle věci mohli s Jamesem na příštím albu podělit. To je skvělej nápad, člověče, super!"

Overkill: "Co si myslíš o albu ‚St. Anger'?"

Kirk: "Je velice syrové, nevyleštěné, chtěli jsme natočit hodně upřímné album, chtěli jsme, aby to znělo jako spolupráce kapely; zvuk je velmi jednotný - pořád všichni najednou. Proto tam ani nejsou žádná sóla - kytarová sóla jsou jen o mně. To ale neznamená, že by ani na příštím albu žádná sóla nebyla."

Overkill: "Už je to rok od té doby, co se ke kapele připojil Rob. Jaký má na vás vliv?"

Kirk: "Má na nás obrovský vliv, je to skvělý muzikant. Hodně cvičí, rád přijímá všechny výzvy, co se hraní týče...třeba před koncertem řekneme: ‚Zahrajeme ‚Jump In The Fire'‘. Toje song, co se Rob zrovna učí. Je to skvělé, přijímat takovéto výzvy."

Overkill: "Pomýšlel jsi někdy na sólové album?"

Kirk: "O něčem podobném jsem přemýšlel před časem, v době, kdy se Metallica rozpadala. Metallica je mým domovem. Zatím nemám potřebu utíkat z domova."

Overkill: "Byli jste to vy sami, kdo chtěl hrát v Polsku, nebo vás k návratu po pěti letech přiměl váš management?"

Kirk: "V podstatě se dá říct, že chci hrát kdekoli, kde jsou fandové Metallicy - Indie, Čína, Afrika. Slyšel jsem, že máme příznivce i na Středním východě. I v Iráku jsou fandové Metallicy - jsou to Američané. Turné plánujeme podle toho, kam můžeme jet, kam má smysl jet. A téměř kdykoli jsme v Evropě, je naší zastávkou i Polsko. Milujeme Polsko."

TVP: "Za co utrácíš peníze?"

Kirk: "Popravdě o tom moc nepřemýšlím. Kupuji si filmové plakáty hororů, kupuji pozemky - mám svůj vlastní ranč. Mám spoustu zvířat - hodně peněž utratím za krmení pro koně. Nechodím moc nakupovat - většinou kupuji věci, jen pokud je opravdu potřebuji - nejsem příznivec konzumního stylu života - nablýskaná auta, zlaté řetězy, diamanty a podobně. Raději jezdím na výlety, nebo surfovat."

Overkill: "Řekl jsi, že už nikdy nebudeš hrát na kytaru ‚The Mummy', ale na MetOnTour je fotka, kde na ni hraješ. Změnil jsi názor?"

Kirk: "Ve skutečnosti jsem řekl, že se s tou kytarou nikdy nenechám fotit, ale tohle je něco jiného. To je fotka na MetOnTour. Já měl na mysli, že s ní nikdy nebudu pózovat pro obálku Guitar Playeru, nebo podobně."

Overkill: "Prozraď nám, která kytara je tvá nejoblíbenější."

Kirk: "Nejoblíbenější je samozřejmě ‚The Mummy', pak je tu můj černý Jackson, má školní kytara z roku 1987, Les Paul z roku 1958, Fender Stratocaster - 1963 a mé černé Véčko - má první kytara, se kterou jsem hrál na prvních třech albech."

Overkill: "Otázka od polského fanklubu Overkill.pl - zahrajete nám dnes večer Overkill?"

Kirk: "Ošemetná otázka, ten song už jsem zapomněl."

Overkill: "Ale my na něj čekáme."

Kirk: "Vážně?"

Overkill: "Tedy čekáme samozřejmě na celý koncert, ale Overkill je jméno našeho fanklubu."

Kirk: "Páni! Overkill? Vy se jmenujete Overkill, máte to napsané na tričku! Musel bych si to poslechnout, už si přesně nepamatuji na akordy... Není to špatný nápad, pochybuji, že to dnes zahrajeme, protože bychom si to nejprve museli poslechnout, a nemáme čas to nazkoušet, ale hmmm... Každopádně to ostatním nadhodím. Nevím, jestli si ještě pamatuje texty... James."

Overkill: "My to zazpíváme!"

Kirk: "(smích)???"

Overkill: "Všichni ten song známe."

Kirk: "O.K., dejte mi druhou šanci... Jaký další song byste chtěli slyšet?"

Overkill: "Dyers Eve?"

Kirk: "Možná, vlastně jsme jej začali zase hrát, a naživo je ještě rychlejší."

("Dyers Eve" v ten deň Metallica nakoniec zahrala a bolo to prvýkrát v histórii, čo táto skladba zaznela naživo v Európe - pozn. Michal.)

Server Rockdetector.com nedávno zpovídal kapelníka Megadeth Dave Mustainea, a na přetřes se opět dostala i některá Daveova prohlášení vůči Metallice, především pak to, které učinil po smrti kytaristy kapely Damageplan Dimebaga Darella.

Rockdetector: "Brzy po Dimebagově zavraždění jsi na svých stránkách zveřejnil prohlášení, ve kterém jsi volal po klidu zbraní. Rovněž ses omluvil jak Metallice, tak Slayer, a požádal jsi je, abyste společně vyřešili všechny vaše minulé rozpory. Už se ti někdo z těch kapel ozval?"

Dave: "No, já vážně nejsem zodpovědný za jejich kroky. Myslím, že vyjít s tím na veřejnost - říct, že jsem ochoten hodit vše za hlavu, a že pokud existuje cokoli, co bych v tomto směru mohl udělat, udělám to - to je tak vše, co můžu učinit. Teď je to na nich. Ta věc s Metallicou se už vleče strašně dlouho, a mě to unavuje. Poté, co jsme natočili scény pro ‚Some Kind of Monster‘ jsem myslel, že už je to všechno za námi, ale ten film to pak nějak vše obnovil. Musel jsem prostě jen nějak zpracovat své myšlenky a nechat to být. Jsem rád, že je ten film venku, jsem rád, že jsem v něm, ačkoli způsob, jakým jsem v něm byl zobrazen mě tak trochu frustroval."

Rockdetector: "Mluvil jsi s Larsem od té doby, co jste to natáčeli?"

Dave: "Ne."

Rockdetector: "Poté, co jsi vydal ono prohlášení o zakopání válečné sekery, vyšlo na Internetu pouhé čtyři dny poté interview s Kerry Kingem ze Slayer (pro magazín Abbrasive Rock), ve kterém tě nazývá "kokotem", "čurákem" a "naprostým blbcem". Samotný rozhovor se možná udál ještě před zveřejněním tvého prohlášení, nicméně co si myslíš o jeho komentářích?"

Dave: "Víš, já se popravdě příliš nezajímám o to, co Kerry říká, protože jeden se musí ptát, proč má ten člověk potřebu se o mně takhle v rozhovorech vyjadřovat? Žárlí na mě, cítí se být mnou zastrašován, nebo se mě bojí?"

Rockdetector: "Pamatuji si, že jsi v roce 1993 na pódiu během festivalu v Milton Keynes v Británii řekl, že celý ten desetiletý svár s Metallicou byl hovadina, a že už jste se přes to přenesli."

Dave: "Správně, ale pak přišel ten film a všechno to začalo nanovo. Chci říct, bylo to poprvé, co jsme takto mluvili o našich předchozích problémech, a režisér pak použil záběry, které mi příliš nelichotily. Já jsem pouze řekl, že mi to nepřijde v pohodě, jenže věci se pak začaly stupňovat a stupňovat. Nechce se mi do toho zabředávat, nechce se mi tuhle plechovku s červy znovu otevírat, takže říkám jen toto: ‚Jsem rád, že ten film vznikl, a že jsem v něm zobrazen jako kytarista Metallicy, protože tvrzení, že jsem nikdy kytaristou Metallicy nebyl, je lež.‘"

Rockdetector: "Ale mezi tím, co jsi řekl v Milton Keynes a oním filmem uplynulo 11 let, a mezi tebou a Metallicou bylo během té doby stále mnoho zlé krve."

Dave: "Ne, to není pravda. Myslím, že ta zlá krev šla jen od nich. Třeba James byl v rádiu v mém rodném městě a řekl, že jsem během vystoupení nebyl střízlivý, a já si říkám: ‚Člověče, proč něco takového říkáš?‘ Chápu, mohl si třeba jen dělat legraci... Ale už je mi to jedno. Přeji jim vše dobré. Doufám, že jsou šťastní. Jsou to především oni, kteří musí žít sami se sebou. Vím, že James byl na léčení a prošel si nějakou terapií a to mu možná pomůže otevřít oči a zažít, jaké to je být mnou, poznat, jaké to je, když máš takovéto problémy. Na druhou stranu nečekám, že by se to někdy mohlo vyřešit mezi mnou a Kerrym. Když jsem ochotný si s ním sednout a promluvit si o tom, proč je na mě naštvaný, a on mě poté nazve kreténem a čurákem a tak dále... Co můžu říct... Jestli se chceš porvat, víš, kde bydlím. Chci říct, pokud takhle mluvíš jen proto, abys vypadal cool, je to pochopitelné... Ale ty už přeci jsi cool, tak proč něco takového děláš? Když po mě chceš opravdu střelit, přijď na dostřel a nedělej to přes tisk - akorát tím ze sebe děláš blbce. Já mám Slayer rád, opravdu nechápu, v čem je problém?"

Baskytarista Joey Vera (Anthrax, Armored Saint, Fates Warning) hovořil nedávno pro server Dio Message Board mimo jiné o šuškandě, podle které byl jedním z možných kandidátů na post baskytaristy v Metallice po tragické smrti Cliffa Burtona.

Otázka: "Je něco pravdy na tom, že jsi se měl po té tragédii s Cliffem připojit spolu s Johnem Bushem k Metallice, a pokud ano, do jaké fáze se ta věc tenkrát dostala?"

Joey Vera: "To jsou dva různé příběhy. První z nich - v roce 1983, těsně předtím, než měli nahrávat ‚Kill 'Em All‘, požádali Johna Bushe, aby se k nim připojil coby zpěvák, protože James si tenkrát v roli frontmana příliš neliboval (dá se tomu vůbec věřit?), nicméně John odmítl (díkybohu) a zbytek je už historie."

"Poté, co se při oné tragické nehodě zabil Cliff (1986 - pozn. Michal), začali zkoušet jeho možné náhradníky, což je po pár týdnech pochopitelně vyčerpalo. V té chvíli si prostě jen chtěli zajamovat s pár lidmi, které osobně znali, a tak Lars zavolal mně. Byla to skutečně jen pozvánka na jam, a pak že se uvidí. Ale já se musel rozhodnout, jestli kvůli tomu opustit svoji tehdejší kapelu (Armored Saint). Se Saint jsme zrovna byli uprostřed nahrávání našeho třetího alba pro Chrysalis a já si musel uvědomit, že nejsem připraven opustit kapelu, ve které jsem byl pět let. A tak jsem odmítl."

Kytarista Ozzyho bandu a kapely Black Label Society Zakk Wylde popřel v rozhovoru pro Guitar World Magazine fámy o tom, že plivl alkohol do obličeje Jamese Hetfielda, když se jej frontman Metallicy zeptal, zda by si s ním nezajamoval:

"Ne, ne. To je směšné. James je king. Je jako můj bratr a já ho mám rád. Jen jsem si nemyslel, že dělá dobře, když po svém návratu z léčení najal nějakého drahého psychiatra, aby pracoval s kapelou. Stalo se to takhle: James byl u nás v autobuse a kecali jsme. Já povídám: ‚Člověče, proč platíš 40 táců měsíčně za psychiatra? Odírá tě. Dej radši ty prachy na nějakou dětskou nadaci pro boj proti rakovině. Kdybych byl v kapele, víš, co bych ti řekl?' A on se ptá: ‚Co?' A já si loknul piva a vyplivl jsem ho nad sebe do vzduchu. On na to: ‚Jdi do hajzlu,' a vystoupil z autobusu. Vyběhl jsem za ním a řekl, že jsem se choval jako trapák, ale že to bylo jen proto, že jsem chtěl mluvit na rovinu, protože on přece není žádný hlupák. Je to James Hetfield, ksakru. On ví, kdo je, a nepotřebuje žádného pitomce, aby mu to řekl. Něco jako když mě Sharon Osbourne poslala před pár lety na léčení. Nasrat!"

Film "Metallica: Some Kind of Monster", ktorý nakrútila a režírovala dvojica Joe Berlinger a Bruce Sinofsky, oficiálne vyšiel na DVD a na VHS v Česku aj na Slovensku už 7. februára 2005, hoci zatiaľ je k dispozícii iba vo videopožičovniach. V bežných obchodoch ho však dostanete už o 10 dní - od 21. februára. Informácia v článku na Metallica.com, kde sa hovorilo o 2. júli 2005, teda nie je správna (zrejme len omylom došlo k prehodeniu mesiaca a dňa). 2-DVD, nabité hodinami zaujímavých bonusov, by na českom trhu malo stáť približne 800 Kč.

Ako sme už niekoľkokrát v novinkách spomínali, Metallica má množstvo nepoužitého materiálu z nahrávania albumu "St. Anger". Stále však nie je jasné, aký osud ho postihne a či sa vôbec niekedy dostane k fanúšikom. James Hetfield povedal Launch Radio Networks, že vždy existuje možnosť, že skupina sa k nepoužitému materiálu vráti a použije niečo z neho pre nasledujúci štúdiový album Metallicy.

"Je to možné, ale závisí to aj od toho, čo ‚ukuchtíme‘ s Robom. Chceme sa pohnúť dopredu. Vieš, je to takmer akoby sme mali tie veci nechať tak, ako sú, niečo ako ‚toto sú schody, po ktorých sme stúpali k St. Anger‘. Ale myslím si, že pohnúť sa s Robom vpred je dosť dôležité."

Hovorkyňa manažmentu Metallicy zároveň poprela správy, že by sa Metallica mala objaviť na soundtracku k novému filmu "Batman Begins".

Pre stálych návštevníkov diskusných fór na Metallica.cz a Metallica.sk už nie je žiadnou novinkou, že na stránke The 4 Horsemen Website je možné si stiahnuť amatérsky audiozáznam zatiaľ posledného koncertu Metallicy v Prahe. Upozorňujem, že kvalita tohto bootlegu nie je najlepšia a preto poteší asi iba skalných fanúšikov a zberateľov bootlegov. Nájdete ho v sekcii Sounds / Monthly Bootleg.

Ak máte o koncert záujem tak sa so sťahovaním poponáhľajte - najneskôr do dvoch týždňov zo stránky zmizne a nahradí ho jeden z trojice bootlegov uvedených v ankete na tej istej stránke (dole v pravom stĺpci).

Na záver pridávam základné informácie o koncerte a niekoľko fotografií z koncertu:

Kde: Praha, ČR, T-Mobile Park
Predskupina: Slipknot (nie je súčasťou záznamu)
Setlist:

1. Blackened
2. Fuel
3. Harvester Of Sorrow
4. Welcome Home (Sanitarium)
5. Frantic
6. I Disappear
7. No Leaf Clover
8. St. Anger
9. Sad But True
10. Creeping Death
11. Battery
12. Wherever I May Roam
13. Nothing Else Matters
14. Master Of Puppets
15. One
16. Enter Sandman
17. Whiplash
18. Seek & Destroy

Kirk Hammett, Metallica v Prahe - 1. júla 2004
Foto © 2004 Marcel Krchnák


James Hetfield, Metallica v Prahe - 1. júla 2004
Foto © 2004 Marcel Krchnák


Robert Trujillo, Metallica v Prahe - 1. júla 2004
Foto © 2004 Marcel Krchnák


Metallica sa lúči s Prahou - 1. júla 2004
Foto © 2004 Marcel Krchnák


Voľná vstupenka na koncert Metallicy v Prahe - 1. júla 2004
© 2004 LiveMetallica.com

Server Amazon.com přinesl rozhovor s mužem, který, ač se v dokumentu ‚Metallica: Some Kind of Monster' mihl jen na poměrně krátkou chvíli, dokázal ať už svým vzhledem, či svým vystupováním, upoutat pozornost mnoha diváků. Oním mužem není nikdo jiný, než otec bubeníka Larse Ulricha, Torben Ulrich. Torben je mužem mnoha zájmů, část kariéry strávil jako jazzový klarinetista (zahrál si mimo jiné i s Louisem Armstrongem), a byl rovněž tenisovým profesionálem, kdy dokázal vyhrávat zápasy na turnajích jako Wimbledon, U.S. Open, či v Davis Cupu. Momentálně působí jako spisovatel, malíř a filmař.

Amazon: "Jak jste si dokázal najít čas na tolik různých aktivit?"

Torben: "To byl můj permanentní problém na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Když jsem se chtěl věnovat všem těm věcem najednou, nemohl jsem spát. Řekněme, že jsem odpoledne hrál tenis, v noci se pak věnoval muzice, potom jsem musel jít do novin a psát kritiky, ráno jsem šel nejspíš za přáteli, dal si snídani, načež jsem v poledne musel být na zkoušce kapely a ve tři hodiny opět na tenise. A náhle jsem byl tři až čtyři dny beze spánku. A po třech, čtyřech či pěti podobných dnech jsem většinou skončil v nemocnici pro totální vyčerpání."

Amazon: "Čekal jsem spíše, že řeknete něco jako: ‚Nedíval jsem se na televizi.'"

Torben: "V té době ještě televize nebyla příliš rozšířená."

Amazon: "Četl jsem, že i Lars byl nadějným tenisovým hráčem."

Torben: "Ano, to byl."

Amazon: "Dokud jste jej nevzal na koncert Deep Purple."

Torben: "Já ne. Byl to jeden z mých přátel, tenista původem z Jižní Afriky jménem Ray Moore. Lars byl v té době (v sedmdesátých letech) velice mladý. Začal se poté zajímat o všechny tyhle hudební žánry a často chodíval na koncerty sám. Tenkrát bylo v Dánsku bez problémů, když osmi či devítileté dítě jelo autobusem na koncert, a potom se samo vrátilo. A když náhodou v autobuse usnulo, průvodčí mu řekl: ‚Už je čas vstát a jít domů.‘ Neřekl bych, že v dnešní době by někdo mohl takto lehce poslat své dítě na koncert ve městě, a nazývat se přitom odpovědným rodičem."

Amazon: "Zklamalo Vás, že se nakonec nerozhodl pro tenis?"

Torben: "Ne, ne. Hlavní bylo, že udělal to, co podle něj byla jeho, a ne naše volba. Ale, aby byl schopen to lépe rozpoznat, přesvědčili jsme jej, aby jel na rok na Floridu, do místa zvaného Tenisová akademie Nicka Bollettieriho. Nastoupil tam, když mu bylo 13 nebo 14 let. V té době ho velice zajímal tenis, ale rovněž ho velice zajímala hudba. A po roce měl stále chuť chodit ven na koncerty, což se Akademii příliš nelíbilo, takže dostal důtku za pozdní příchody."

Amazon: "Ve filmu ‚Metallica: Some Kind of Monster‘ Vám Lars pustil krátkou ukázku, určenou pro jejich nové album, ‚St. Anger‘, a vy jste vypadal lehce pochybovačně - řekl jste něco jako ‚Smaž to.‘ Líbila se vám konečná podoba toho alba?"

Torben: "Ano, líbila."

Amazon: "Máte tam nějaké oblíbené skladby?"

Torben: "Oh, ne. Nic tak konkrétního. Ale líbily se mi určité kousky, úryvky, celkový přístup."

Amazon: "Co myslíte, jak pomohl Larsovi v jeho hudební kariéře fakt, že vyrůstal uprostřed copenhagenské jazzové scény? Slyšíte nyní v jeho muzice vliv jazzu?

Torben: "Lars měl doma možnost slyšet spoustu různé muziky. V té době jsme poslouchali Rolling Stones, Beatles, Cream, Erica Claptona. Všichni tihle lidé se najednou začali objevovat a my jako Evropané jsme je pochopitelně poslouchali s napjatýma ušima. U nás doma jsme se rovněž vždycky extrémně zajímali o věci kolem gospelu a blues, pokud se týkaly jazzu. Lars začal po Deep Purple pochopitelně poslouchat více kapely jako Kiss, Thin Lizzy a jim podobné. Takže na jedné straně slyšel indickou muziku, všechny druhy asijské muziky, buddhistické zpěvy, klasickou hudbu. Jeho pokoj byl hned vedle pokoje, kde jsem si všechnu tuhle hudbu celé noci pouštěl, takže něco z toho slyšel možná i ve spánku, a mohlo se to v něm uchytit, aniž si toho byl vědom. Takže prostředí, ve kterém vyrůstal - rozhodně bych ho nepopsal jako čistě jazzové."

Amazon: "Ve filmu je zmíněno, že Metallica byla přezdívána jako ‚Alcoholica‘. Měl jste kvůli tomu někdy obavy jako rodič?"

Torben: "Ano, pokud se to týkalo situací, ve kterých mohli přijít k úrazu. Když jste ‚rock'n'rollový rodič‘, máte stále na mysli, že taková dopravní nehoda se může přihodit kdykoli. Když ještě chodili na střední školu, jezdívali do zkušebny, vzdálené tak 45 minut či hodinu autem, a domů se vraceli v deset nebo jedenáct večer. Takže ano v tom smyslu, jestli se vrátí domů živí. Ne ve smyslu, že bych měl nějaké velké starosti ohledně jejich pití. Já jsem toho za život také něco vypil, takže v tomto ohledu nehodlám na nikoho výhrůžně vztyčovat prst."

Amazon: "Tvůrci (Joe Berlinger a Bruce Sinofsky) se ve svém komentáři k dokumentu zmiňují, že jste jednou řekl: ‚Tohle není biják (movie), ale film.‘ Co jste tím myslel?"

Torben: "Myslím, že jednou z věcí, které jsou na tom filmu zajímavé, je fakt, že se původně mělo jednat o jakýsi PR film. Podobné věci vidíte často v televizi, takové ty ságy, zobrazující kapely oslavným způsobem. Na tomhle bylo podle mě zajímavé, jak to nabralo úplně jiný směr, než všichni očekávali. Té noci, kdy jsem si poslechl všechnu tu hudbu pro nové album, byly asi čtyři hodiny ráno, když jsme se vydali dvěma auty ze studia. My jsme jeli v našem autě do místa, kde bydlel Lars, a James a Phil jeli tím druhým autem. Zastavili jsme na semaforu, a James stáhnul okénko, zubil se a povídal: ‚Dobrou noc,' a ‚Uvidíme se zítra.' Načež jsme jeli každý svou cestou, a jeho poté nikdo po velice dlouhou dobu neviděl. Hned další den nastoupil na léčení. Pro všechny, kteří tam tu předchozí noc byli, to určitě bylo překvapení. A s touto událostí se v určitém smyslu změnil i charakter toho filmu. Takže stejně jako mám rád ony improvizační aspekty hudby a života jako takového, líbí se mi i to, v co a jak se ten film vyvinul."

Amazon: "Na Internetu jste si vysloužil přezdívku "metalový Gandalf". Co na to říkáte?"

Torben: "Je to v pohodě. Ať mi říkají, jak chtějí."

Amazon: "Četl jsem, že jste byl jednou zplísněn Sidney Bechetem (známým saxofonistou a klarinetistou). Jak k tomu došlo?"

Torben: "Když jsem byl ještě mladý, byl mým (hudebním) mentorem. V roce 1953 jsem hrál na tenisovém turnaji v Berkley, a Sidney zrovna hrál v klubu Downbeat v San Franciscu. Můj soupeř se mě tenkrát snažil vyvést z míry tím, že mi všechny míče vracel lobem, i když jsem třeba stál až na konci kurtu. V jedné chvíli jsem mu řekl, že jestli je pro něj tak důležité zvítězit tím, že se mě bude snažit naštvat, v pořádku, ale že si myslím, že by měl raději prostě hrát. Když v tom přesto pokračoval, řekl jsem: ‚Díky, ale o takovou hru nemám zájem,‘ a odešel jsem z kurtu. Článek o tom se pak objevil v San Francisco Chronicle. Den nato mi zavolal Bechet a pověděl mi, že jsem se zachoval neslušně. Napomenul mě, abych příště ukázal více trpělivosti."

Amazon: "Čekal jsem, že se ta výtka bude týkat hry na klarinet."

Torben: "Ne, ne. I když v jistém smyslu to mohlo být o klarinetu. Bylo to o udržení směru, o trpělivosti."

Amazon: "Je to něco, s čím jste měl problémy během studia hudby?"

Torben: "V určitém smyslu je to aplikovatelné na cokoli. Samozřejmě, drž si svůj kurs, ale buď schopen odejít v pravý moment."

Novinový server Louisianské státní univerzity The Daily Reveille zveřejnil nedávno zajímavý článek o novém způsobu, jakým si fanoušci mohli minulý měsíc vychutnat hudbu Metallicy.

V planetáriu Irene W. Penningtona v Louisianě dostali návštěvníci možnost si každou sobotu v osm večer lehnout pod širokou kupoli a místo mapy hvězdné oblohy sledovat laserovou show, spojenou s poslechem klasických rockových songů. A právě leden 2005 byl měsícem Metallicy. Její hudba, kombinovaná s promítanými pulsujícími spirálami a různými grafickými obrazci vytváří podle návštěvníků téměř pozměněný stav vědomí...